Když rodiny odjeli za odpočinkem, zpravidla nezapomínali si s sebou vzít badmintonovou soupravu. Klidně se s ní rozložili v kempu někde poblíž svého stanu a plácali do míčku, který častokrát skončil ve větvích stromu nebo někdy i ve vodě.

Na chalupě bývalo nejlepší jít za plot, kde je slepá ulice, takže nehrozilo, že by někoho mohlo porazit projíždějící auto. Žádné velké honění soupeře při hraní nebylo. Proto při pozorování jsme byli označeni „bábami na plovárně“, které se také nesnaží uhánět body, ale jen plácají pro potěšení do míčku a ještě mají čas na povídání.
sada na badminton

Míček, se kterým všichni běžně hrajeme je plastový. Ten má horší letové vlastnosti.

 Kvalitní je z pravého husího peří, kdy na výrobu jednoho je zapotřebí 16 brků. Vážit musí 4,74 – 5,5 g, u plastového jsou povoleny výjimky o 10 % celkové váhy. Nevýhoda péřových je vyšší cena a nižší trvanlivost. Těch na vrcholových turnajích se během jednoho zápasu spotřebuje kolem 30.

Ale historie nám říká, že tato oblíbená hra je velmi stará.

Už v 7. století Číňané provozovali hru nazvanou Di-Dčijan.Dsi.  Japonci odbíjeli opeřený míček a hru nazývali Cibane a Korejci měli její obdobu s názvem Tije-Kiča- Ki. Ale i Indiáni ze Severní, Střední a Jižní Ameriky ji znali. Dokonce středověká Evropa se takto bavila, jenže časem byla hra zapomenuta.

Až roku 1850 ji britští vojáci znovu objevili v Indii a přivezli do Anglie, kde o deset let později získala své jméno.

V roce 1972 se poprvé badminton hrál na olympiádě v Mnichově, ale až v roce 1992 byl zařazen mezi olympijské sporty.
košík na badminton

Něco o pravidlech

Důležitá je rovná plocha o minimální velikosti 7x15m. Vhodný povrch je pevný, neprašný, neblátivý a výhodou je možnost trvalého nalajnování.

Při hraní v přírodě je pro regulérnost hry podmínkou bezvětří. V krytých prostorách je důležitá výška alespoň 5 m.

Před zahájením se losuje. Kdo vyhraje, může si rozhodnout, jestli chce první podání, nebo si zvolí stranu. Při druhém či třetím setu zahajuje podání vítěz předchozího. Po skončení setu si hráči mění strany.

Cílem je zahrát míč přes síť do hřiště na straně soupeře tak, aby míček spadl na zem nebo tělo soupeře, zkrátka, aby ho soupeř nemohl vrátit. Nejčastější chybou bývá míč zahraný mimo hřiště. Ten, který padne na lajnu, platí jako správný. Vně hřiště, do sítě nebo se dotkne stropu, je chybný.

„Nový míč“ neznamená výměnu opotřebovaného míče za nový, ale je to výrok rozhodčího pro opakování posledního podání beze změny stavu zápasu. Ale vyhlásit se může i v případě nepředvídané překážky, třeba když k hráčům vlétne míček z vedlejšího hřiště.

Míč se spíše získá útočným úderem, proto se snažíme ho zachytit co nejvýše nad úrovní sítě a zahrát jej šikmo dolů do soupeřova pole. 

My rekreační sportovci hrajeme tam, kde najdeme volné místo v přírodě. Nehledíme na přísná pravidla, ale spíše na to, aby nás hra bavila.