Všichni se na chvíli pozastavme, dejme si ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, jak moc jsme závislí na moderních technologiích a především na sociálních sítích. Ačkoliv to mnozí budou popírat, náš vztah k online světu je nesmírný. Kolik z nás si hned prohlédne Facebook, Instagram, Twitter nebo YouTube hned, jakmile ráno v posteli otevřeme oči? Kolik z nás se sem dívá už jen proto, protože doufáme, že se zde něco nového objeví, ačkoliv tomu tak být nemusí. Je to jako s ledničkou. Neustále do ní nahlížíme jako bychom čekali, že se za půl hodiny v ní něco nového zjeví, ale je to jen planá naděje.
úvodní stránka Facebooku
V online světě se však stále něco děje, každou chvilku se něco stane; zpravodajství nikdy nespí, feedy na Instagramu se plní novými příspěvky, na stránky na Facebooku se přidávají nové a nové vtipné obrázky a na Twitteru si lidé nonstop stěžují i na ty nejabsurdnější problémky. Internet nás zkrátka ovládá. Je to jako být v Matrixu. Rozdíl ale je, že o něm víme, víme, že jsme připojení, ale vnitřně si to popíráme.
 
Jaký je v tom smysl? Jaký má význam získávání co největších počtů „lajků“ a srdíček za to, co do tohoto Matrixu vypustíme? To se jako vážně navzájem předháníme v popularitě a počtu zalíbení? Není se čemu divit. Lidé jsou neuvěřitelně soutěživí. Dokonce se chtějí předhonit i v těch nejprimitivnějších činnostech, aby dokázali, jací jsou úžasní, a jaké mají ego.
 
Já osobně jsem závislý na sociálních sítích. Nestydím se za to, ačkoliv si tento fakt také občas odmítám sám sobě přiznat. A tak mě jednoho dne napadlo, proč se zkrátka a jednoduše neodpojím? Proč alespoň jeden den nenechám mobil ležet chladem, zcela jej vypnu, někam ho schovám a neprožiji jeden den offline – bez netu?
iPhone na klávesnici
 
Zjistil jsem, že to není tak špatné. Jako bych se vrátil do dětských let, kdy mi moderní zařízení byly na hony vzdálené a vůbec mne nezajímaly. Samozřejmě, měl jsem chvilky, kdy jsem se chtěl zase vrátit do virtuální sféry, nicméně tak jako drogový závislák se musí naučit říct jasné „NE“ svým drogám, já musím udělat totéž, ale s mobilním telefonem nebo počítačem. Prožil jsem krásný den. Bylo mi jedno, jestli mě někdo píše, jestli mi někdo poslal email, nebo jestli si někdo oblíbil jednu z mých fotek. Pořád jsem si říkal, že má nevědomost není smrtelná. Klidně si tyto notifikace mohu prohlédnout příští den. Nikam mi to neuteče. A vskutku neuteklo. Jelikož mi nikdo většinou nevolá, nemusel jsem se strachovat ani o tohle.
 
Proto navrhuji všem, aby se alespoň jednou odhodlali odpojit se, a užili si skutečného světa. Udělat si takový digitální detox. Roky plynou rychle. Ani se nenadějeme a už budeme v důchodu říkajíc si, proč jsme si ten život neužili o kapánek víc.